TZ / Galerie MeetFactory / Pussy Riot a ruská tradice uměleckého vzdoru

GALERIE MEETFACTORY 

 

PUSSY RIOT A RUSKÁ TRADICE UMĚLECKÉHO VZDORU 

Putovní výstava ruského politického umění 

Vika Begaľskaja (RU), Alexandr Brener (RU), Dmitrij Bulnygin (RU), skupina Cvetofory (RU), Lusine Džaňanová a Alexej Knedljakovskij (RU), skupina EliKuka (RU), skupina E.T.I. (Tito) (RU), skupina Gnězdo (Hnízdo) (RU), Alexej Jorš (RU), Komar a Melamid (RU), Marija Kiseľovová (RU), Alexandr Kosolapov (RU), Oleg Kulik (RU), Rostislav Lebeděv (RU), Viktorija Lomaško (RU), Arťom Loskutov (RU), Vladislav Mamyšev-Monro (RU), Igor Muchin (RU), Anton Nikolajev (RU), Vikentij Nilin (RU), Maxim Novikov (RU), Anatolij Osmolovskij (RU), Boris Orlov (RU), skupina PG (RU), Pussy Riot (RU), skupina Sinije nosy (Modré nosy) (RU), Leonid Sokov (RU), Avděj Ter-Ogaňan (RU), skupina Vojna (Válka) (RU), Oľga Žitlinová (RU)

Kurátor: Andrej Jerofejev

Spolupracovnice: Alexandra Kondrašovová, Jelizaveta Konovalovová

Diskuse v Tranzitdisplay: 6.2.2013, 19h

Výstava, již uspořádali moskevský umělecký kritik Andrej Jerofejev, jeho spolupracovnice Alexandra Kondrašovová a umělkyně Jelizaveta Konovalovová, představuje vývoj žánru ruského politického umění od performance k uměleckému aktivismu ilustrovaný nejvýraznějšími příklady děl, videoklipů, dokumentů a ukázek jednotlivých rekvizit masových akcí. Projekt byl v menším měřítku představen v rámci série výstav Alertes! pařížského Palais de Tokyo. Pro Mezinárodní centrum současného umění MeetFactory zasadili autoři aktuální reflexe dění kolem skupiny Pussy Riot do širokého historického i současného kontextu ruské umělecké a aktivistické scény. Výstava dále poputuje do Paříže, Milána a dalších míst.

Koncepce výstavy je věnována estetickým aspektům performativních akcí, jejichž společným jmenovatelem je vzdorování nátlaku: vandalismus v podobě street artu, skupinová setkání „flashmobs“, směšné stylizované fotografie, parodické videoklipy, idiotické hraní rolí v městském prostředí či performance v kostýmech známých osobností, které se objevily v ruském umění během posledních třiceti let a byly reflektovány ve videoklipech a akcích v současném mediálním světě kanonizované skupiny Pussy Riot.

„Punkovou modlitbu“ Pussy Riot v moskevském chrámu Krista Spasitele interpretují příznivci i odpůrci této akce shodně – a sice jako politickou demarši – politicky nekorektní komentář na adresu předvolebního paktu prezidenta Vladimira Putina a patriarchy ruské pravoslavné církve Kirilla. Dotyčná akce je přitom uměleckou performancí, která sehrála významnou roli ve vývoji tohoto žánru, přinejmenším v rámci ruské školy současného umění. Před Pussy Riot a spřízněnou skupinou Vojna se politické umění v Rusku omezovalo na individuální výstřelek podbarvený otevřeným a excentrickým hraním rolí. Umělec zde vystavoval sám sebe coby extravagantní osobnost, jakéhosi „blázna“ či „pomatence“, který se dopouští nelogického, ba dokonce nepřístojného aktu. Jádrem jeho počínání je v zásadě výsměch, tedy zesměšnění slovní nebo vizuální rétoriky moci, její propagandy, znaků, symbolů a personifikací tím, že jsou převedeny do absurdní roviny. Tento typ politické výpovědi má svůj historický předobraz v šaškovském a karnevalovém výsměchu všem hodnotám. 

Pussy Riot a skupina Vojna se vzdaly neopakovatelného autorského obrazu ve prospěch banální tvářnosti a anonymně všeobecného charakteru výpovědi. Výkřik osamělého umělce nahradili simulací „hlasu lidu“. Jasné vymezení performerů a publika zůstalo nicméně zachováno: umělci jako banda pouličních výtržníků či parta muzicírujících teenagerů provedou troufalou akci, zatímco diváci se s ní následně seznamují prostřednictvím její dokumentace sdílené na YouTube. Rozhodující krok ke  spojení všech těchto diváků ve společný tvůrčí kolektiv „umělecko-politických aktivistů“ se uskutečnil na protestních akcích v roce 2012 a počátkem roku 2013. Zde je prakticky nemožné oddělit performanci od politického gesta, či názornou interpretaci události od události samotné. Existují současně v masovém spektáklu průvodu, jehož forma i obsah mají přímý vztah ke konkrétnímu smyslu a cíli protestu. Umělci režírují umělecko-aktivistické dění jako inscenaci, v níž vystupují všichni účastníci demonstrace.