Kurátorský text /Galerie MeetFactory/ Cesta

GALERIE MEETFACTORYCESTA

5.6. – 22.8.2014

Darina Alster & Veronika Slámová (CZ), Francis Alÿs (BE/MX), Martin Bražina (CZ), Jana Doležalová (CZ), Peter Fischli & David Weiss (CH), Vojtěch Fröhlich (CZ), Harold Guérin (FR), Jan Krtička (CZ), Karel Kunc (CZ), Rudolf Samohejl (CZ), František Skála (CZ), Adéla Součková (CZ), Guido van der Werve (NL) 

kurátorka: Karina Pfeiffer Kottová
architekt výstavy: Jan Pfeiffer  

Galerie MeetFactory představuje rozsáhlou skupinovou výstavu, která mapuje projekty umělců nejmladší i již mezinárodně etablované generace inspirované motivem cesty. Pro výstavu vznikla řada nových děl, která se objeví po boku kanonických prací, jako je film The Right Way od autorské dvojice Peter Fischli a David Weiss nebo projekt Benátky Františka Skály. Výstava zpracovává téma pohybu v současném umění, ale také pnutí mezi místem vzniku díla a místem jeho prezentace, prostorem uvnitř a prostorem venku.    

Cesta = touha. Proč je tak fascinující vymanit se z každodenního stereotypu a vydat se ven, ať už do městské krajiny, nebo do divočiny? Wanderlust je lidská konstanta. Nutkání nezaseknout se na jednom místě, prozkoumávat neprozkoumané. Na vlastní kůži, nebo alespoň virtuálně. Osvojit si globální navigaci, neznat hranice. Trochu riskovat, mít čas přemýšlet, čekat na geniální nápad nebo „jen“ na západ slunce. Cesta = politikum. Ne všechny cesty jsou průchodné a ne všechna pásma oboustranně otevřená. Někdy je nutné zvolit si vlastní směr, který vede jinudy, než všeobecná očekávání. Nejít s davem. Nejezdit na dovolenou do Bibione. Cesta = samota. Můžete si celou cestu s někým povídat, ale možná vám mezi tím unikne, kam vlastně jdete. Zkouška odvahy, potřeba vypořádat se s vlastní přítomností. Cesta to usnadňuje, protože na rozdíl od jiných věcí stále někam vede.  

Pro umělce na přelomu uplynulých dvou staletí měla cesta ven z ateliéru co do činění s nově získanou svobodou, ale také se ztrátou privilegovaného postavení. Umělec s batohem na zádech může být snadno považován za vandráka a dílo, které vzniklo na cestě, by mohlo být zaměněno za výtvor přírody nebo dokonce náhody. To možná částečně vysvětluje monumentalitu některých landartových projektů, jež je možné vidět v celku jedině z ptačí perspektivy, nebo naopak příklon ke zcela minimalistickým zásahům do lidskou rukou téměř nedotčené krajiny, které ale mnohdy skončily zachycené na pěkně zarámované fotografii v některé z předních světových výstavních institucí, čímž se jejich efemérnost nakonec stala věčnou. Chci tím jen letmo naznačit, že svět mimo předem načrtnutou trajektorii z ateliéru do galerie a zpět umělce zajímá již poměrně dlouho a předkládané téma tudíž není nijak objevné. Nicméně v hrubých obrysech i jemných nuancích se nadále proměňuje v závislosti na individuálních uměleckých postojích i obecnější situaci současného umění. Zatímco v dobách Barbizonské školy i počátků Land Artu bylo zpravidla výsledkem cesty fyzické dílo, ať už krajinomalba nebo abstrahované hnízdo z precizně poskládaných plochých kamenů, příklon k performance a konceptuálnímu umění přiřkl cestě jako takové mnohem větší význam. Osudové setkání dvojice umělců uprostřed Velké čínské zdi nebo náhlý útěk od skupinky přátel napříč Staroměstským náměstím se staly samotným předmětem umělcova zájmu, pohyb se stal cílem. Pro nastupující generaci umělců může být cesta surrealistickým návratem do minulosti, fyzikálním zkoumáním povětrnostních podmínek za jízdy autem, kolektivním sbíráním artefaktů, skokem padákem. Může se zhmotňovat do monumentálních instalací, nebo zůstat v rovině osobní vzpomínky naznačené skrze subtilnější média.  


Pokud se cesta stává tématem výstavy, do hry vstupuje jaksi nepřátelský element: statická, neosobní galerie, již se umělci napříč minulým stoletím tolikrát snažili pokořit, probourat její stěny bagrem, vyhloubit pod ní tunely. A přesto byly jejich krátery jen jakýmisi velkoformátovými obrazy perfektně zarámovanými do čtveřice bílých stěn. Výstava v Galerii MeetFactory je v tomto smyslu ohleduplnější, už proto, že opakovaný vtip není vtipem. Jejím hlavním polem působnosti je tady a teď: toto léto, v tomto místě mezi kolejemi a dálnicí, v němž se potkávají umělci, kteří obletěli svět nebo třeba došli jen za humna, ale v obou případech ze zcela osobitých a aktuálních důvodů. Nálada výstavy je odlehčená, přestože ke své cestě přistupuje s veškerou vážností. Její touha je neustrnout.