Rozhovor / divadlo / Halka Třešňáková / V oku smyčky

“Jdu po všednosti a každodenosti čtyř postav, které se připravují na sebevraždu,”  
říká v rozhovoru s Ninou Jacques o nové inscenaci Divadla MeetFactory s názvem “V oku smyčky” herečka, choreografka a režisérka Halka Třešňáková.
 
Jsi hlavně herečka a tanečnice, k režii ses vlastně dostala až loni prací se studenty na DAMU u práce na inscenaci “The Lockers”. V čem je ta práce jiná, když stojíš “na druhé straně”?
Ano, herečka jsem, ale nejsem tolik tanečnice, spíš choreografka. Na choreografii pracuji často, hlavně s velkými soubory, ale jsou to projekty, kde zůstávám pod vedením režiséra… Takže zkušenost z druhé strany jeviště sice mám, ale rozdíl je v tom, že tentokrát i režíruji, takže si musím dát pozor, abych nešla jen po formě a pohybu. Nejsem zvyklá vést zvenku herce k prožitku, citu, k „činoherectví“. To je to, co se za pochodu učím. Ale i kvůli tomu jsem byla k této režii oslovena, protože bylo jasné, že tyto věci nebudou v inscenaci dominantní. U sebevražd by ty prožitky a psychologie byly možná nesnesitelné. Jdu po všednosti a každodennosti čtyř postav, a po tom, jak se prakticky v jejich životě objevuje příprava na sebevraždu.  

První inscenace, kterou jsi režírovala, pojednávala o šikaně na školách. Tentokrát jsou tématem sebevraždy. Je násilí páchané na tělech něčím, co tě dlouhodobě zajímá, nebo se jedná o náhodu?
Náhoda to není. Šikana v malém měřítku, taková ta plíživá dominance jednotlivců a ustrkování na druhé straně v každodenním provozu školního prostředí, to je to, co mě zajímalo v The Lockers. To, jak zdánlivě nedůležité detaily v chování skupiny a jedince předurčují tvůj následný vývoj a vztah k sobě a společnosti. Nešla jsem po tom, co konkrétní žáci cítí, ale po tom, co se děje, co následuje, kam až to může dojít. Vzbuzovalo to občas kritiku, protože někteří diváci asi chtěli více následného prožitku, tj. aby konkrétní postavy i sdílely a reflektovaly své emoce.
     Mě zajímá, jak pak život jede dál, jak jsi znovu v jiné situaci v jiném prostředí, ale už ovlivněn tím, co bylo předtím… ani nevíš jak.  Že jsme k tomu přistupovali takto, přestože téma není lehké, byl důvod, proč jsem byla dramaturgem Matějem Samcem oslovena k práci na této inscenaci.  

Přemýšlela jsi někdy nad tím, že by ses chtěla zbavit vlastního těla? Ublížit mu, protože tě neposlouchá, bolí, zlobí…?
V období puberty jsem na sebevraždu myslela. Neříkám, že bych byla schopna ji vykonat, ale byl to pro mě těžký čas. Už nejste dítě a začínáte zjišťovat, že svět dospělých, do kterého budete zanedlouho patřit, asi nebude takové terno, jak jste si jako děti mysleli. Tenkrát se mi spíše chtělo zničit duši, vzpomínky na nepříjemné temné věci, vyčistit se a začít znovu čistá a lehká. Vzpomněla jsem si na to intenzivně, když můj syn dospěl do pubertálního věku. S tělem jsem spojenou destrukci neměla - tělo je mým parťákem.  

Když chce někdo odejít ze světa, stačí zbavit se svého těla?
Ne. Pro mě to „já“  není jen tělo. Ale skrze tělo jsme schopni konat zlé a dobré. Skrz ústa ovlivňujeme i pouhým slovem svoje okolí… Ale přesto to není všechno. Naše duše je součástí vesmíru a něčeho na tomto světě nedosažitelného.  

Na představení “V oku smyčky” spolupracuje jako takový vzdálený konzultant rabín Karol Sidon. Jsou pro tebe náboženské hledisko a víra důležité?
Karol Sidon mě vychovával, byl mi nevlastním otcem. Vždy jsem argumentovala a vzpouzela se proti určitým náboženským praxím, rituálům a povinnostem, na které hodně dbal. Připadalo mi to jako ztráta svobody. Od doby, kdy sama vychovávám dítě, se k těm věcem ale vracím. Ta „víra“ je pro mne zásadní v uvažování o čemkoliv. Týká se to jak všednosti života, tak i uvažování nad hlubšími myšlenkami. Vztahuji se k „víře“ ve všech oblastech…  

Jak prožíváš práci na tomto tématu? Musíš se po zkoušce nějak odreagovat, abys to ze sebe setřásla?
Musím se to naučit. Naprosto mě to pohltilo. Ráda bych se aspoň na pár hodin odstřihla, ale jdu do kina a už tam vidím souvislosti s naším tématem a jdu po nich… Pořídila jsem si japonskou knihu o úklidu. Čtu ji v domnění, že téma je úplně jiné, ale hned se mi to spojí: úklid - úklid před sebevraždou.  A už se to v proudu mých myšlenek žene a ubírá ve vztahu k V oku smyčky.
     Ale chodím na jógu, tam se učím nemyslet na nic. Když se ti to na pár sekund podaří, je to jako zázrak. Trénink je vším. Myslím, že neustálé opakování určité aktivity - i té duchovní (jako modlitba, očista, praxe smutku) - vás naučí se dostat k tomu zásadnímu. K tomu, co vás jako člověka posouvá a rozvíjí.  

Do MeetFactory se vracíš poněkolikáté, jak se ti tam zkouší?
Já už s MeetFactory spolupracuji dlouho… Pod předešlým dramaturgem Janem Horákem jsem hrála v Celinově Skočné nebo v hlavní roli v inscenaci Královnina Šavle a v dalších projektech.  Poslední rok, už pod dramaturgií Matěje Samce, jsem v hrála v letním výtvarně-divadelním projektu O něco horší než Romeo nebo jsem na divadelní zkušebně s Apolenou Vanišovou hostovaly se sólovým představením Für die Macht.
     Mám MeetFactory ráda, má to smysl. Potkávají se tam umělci z různých odvětví, výtvarníci, hudebníci, divadelníci. To prostředí je velmi tvůrčí, mám z toho radost. Jdeš chodbou a na zemi sedí dva mladí a vášnivě nad něčím diskutují, slyším útržky, jako “červená…ale taková ta hluboká…”.  Dole u vstupu kouří cíga partička tří kluků v amerických kšiltovkách a zase řeší anglicko-česky zaujatě hudbu. Je tu živo, a vnímám, že umělcům tady opravdu jde o tu tvorbu. O práci, komunikaci i zábavu. Někdy to tu trochu smrdí kouřem, rozlitým pivem a zpocenými těly z divokého tance ze včerejšího koncertu, ale milá uklízečka Mária, kterou si pamatuji od té doby, co jsem v MeetFactory poprvé hrála, vše neustále dává do pořádku. Ona, i když není extravagantní umělec, je součástí MeetFactory. Pokud by někdo „sebevraždil sám sebe“ v MeetFactory, tak by to byla Mária, která by tělo uklízela…


MeetFactory je v roce 2016 podporována grantem hl. m. Prahy ve výši 10.000.000 Kč.
Rozhovor - Divadlo MeetFactory - V oku smyčky - Halka Třešňáková.pdf