TZ / HOST Divadla MeetFactory: Kolonie / Elfriede Jelinek: Poutník

Elfriede Jelinek: POUTNÍK  

„V naší zemi už jsou jen ti jedni a rozrůstají se, teď už jsou skoro tákhle velcí.“ 

Jelinekové dramolet Poutník je lament stárnoucího muže, který se vypořádává především s rakouským nacismem, ale i se stereotypy, lidovou mentalitou a nekompromisními hodnotami dravého trhu. Pokud škrtnete vše rakouské a text vložíte do úst třem mladým českým ženám, dostanete sarkastický obraz dnešního (nejen) politického dění u nás. Což je alarmující. Přitom jsme přece všichni poutníci na cestě po této Zemi oddělené od Slunce a nikdo by se neměl povyšovat nad druhé a řvát: „Ty sráči!“, jak se tomu dnes a denně děje, často z nejvyšších společenských kruhů, ne? Takže, jestli se z toho všeho dostaneme, mohli bychom jít kousek spolu, hola hou, tou tmou…ó krásná země, Loneli!

překlad: Zuzana Augustová
úprava: Lucie Ferenzová
výprava: Mariana Dvořáková
hudba: Max Dvořák
zvuk: Tomáš Novotný
hrají: Jana Kozubková, Anita Krausová a Jindřiška Křivánková
produkce: Magda Juránková
režie: Lucie Ferenzová  

Premiéra: 14.12.2015, 20.00 MeetFactory, Ateliér 22

Inscenace vznikla díky podpoře hl. města Praha, Státního fondu kultury ČR a Nadaci Život umělce.
V České republice práva spravuje Aura - Pont, s.r.o., Veslařský ostrov 62, 147 00, Praha 4.

Dramolet Der Wanderer – Poutník(1999) nazvala Jelinek podle stejnojmenné Schubertovy písně z roku 1816 na slova Georga Philippa Schmidta von Lübeck, která v souladu s romantickým životním pocitem vyzařuje chmurné motivy osamění a vyvrženosti (autor textu nazval svou báseň původně Des Fremdlings Abendlied – Cizincova večerní píseň).

Jedná se o jakýsi autorčin soucitný dodatek k o rok starší hře Sportštyk  (Ein Sportstück, 1998), respektive jejímu závěrečnému monologu, ve kterém se vyrovnávala se vztahem k duševně nemocnému otci, k jeho chorobě, umírání a smrti. Dramolet Poutník je intimním monologickým textem, který pojednává totéž období a téma, jen s opačnou perspektivou - je to neexistující monolog otce, kterého jeho žena, Jelinekové dominantní matka něžně nazývaná Loneli (jmenovala se Ilona) umístila do starobince.

V napůl nedostavěném domku, jehož majitelům mají zisky z „péče“ o větší množství starých a bezmocných lidí umožnit domek dostavět, žije tento „poutník“ ve své mysli a sám sebe nazývá dementem. Metaforicky hovoří o své ženě jako o zemi a napůl dostavěný domek, tedy prostor mezi zabydlením a nicotou, je metaforou lidského života. Zde se pohybují „živí mrtví“ ve svém rozpadajícím se vědomí, které podle všech pravidel absurdity samo sebe navíc reflektuje. Jelinek tak přímo odkazuje na Beckettovy pozdní prózy Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný, typickým tónem jediného mluvčího je ironie a sarkasmus.

Skutečný Jelinekové otec, sám žid, jako jeden z mála přežil holocaust, protože ho nacisté potřebovali jako chemika. Po válce se mu ale natolik zhoršil psychický stav, že se vlastně stal jednou z dalších obětí. Jelinek na to v textu reaguje, ovšem rámec obětí a pachatelů rozšiřuje. Mluví o soudobé politické situaci, o teroru různých systémů a politických ideologií, o pochodujících zástupech bezmocných, nemohoucích, potřebných. Původní osobní a intimní monolog otce je prošpikován ironickými narážkami na tvrdý boj o moc, politická prohlášení, alibismus vládnoucích vrstev a v neposlední řadě na mediální masáž, které se dostává každému „dementovi“ (rozuměj člověku slabému, inteligentnímu, citlivému, ohroženému různými vlivy a v neposlední řadě poctivému), jenž se snaží zorientovat a žít ve společnosti druhých. Lyrické a meditativní pasáže dodávají textu existenciální hloubku.  

Inscenace Jelinekové textu děj umisťuje nikoli do Rakouska a tamních reálií, ale do současného Česka. Je až překvapivé, jak aktuální mohou být asociativní pasáže o hrozbě holocaustu, jak vtipně může působit text o poválečných politicích, budování typických hodnot západních demokracií, asociace na neustálý ekonomický růst a systém trhu, který ze sebe vylučuje všechny nepotřebné, slabé, nemohoucí či jinak se nehodící skupiny. A v neposlední řadě jak současné jsou konotace putování zástupů těchto „vyloučených nomádů“ v kontextu uprchlické krize a jejího českého diskurzu. Pro posílení dopadu současných linií dramoletu Poutník volily autorky rozdělení do třech ženských hlasů, které symbolizují především to, že jako starý nemohoucí inkontinentní „dement“, který trpí nespavostí a dezorientovaně reaguje na příkazy, zákazy, předpisy, nařízení, politické a společenské dění se může cítit kdokoli z nás. Nebyla by to ovšem Jelineková a nebylo by to divadlo Kolonie, aby tak nečinilo s vtipem, ironií, nadsázkou a sobě vlastní revoltou a touhou nabádat k činům proti pasivnímu přijímání bezpráví. Tentýž tým inscenoval i českou premiéru Jelinekové hry Stíny (v překladu a dramaturgii Viktorie Knotkové) a jeho členky se dlouhodobě (herecky, dramaturgicky) podílí na různých Jelinekové českých inscenacích (např. On není jako on, Jackie, Nemoc aneb moderní ženy).  

S.P.E.K., o.s. k realizaci inscenace oslovilo členky Kolonie, které se věnují autorskému divadlu vyznačujícímu se neotřelým přístupem k formě i obsahu, záměrně pracujícímu s ironií, nadsázkou, groteskností, ale i citem pro křehký detail. Témata hledají v současném společenského dění a snaží se aktivizovat divákovu vnímavost a snad i zodpovědnost. V minulosti uvedly několik autorských inscenací (např. The Body Present, fyzické divadlo na hranici fashion, live dj show a zpěvu; Lovce, křehkou hudebně-taneční inscenaci o životě a díle dvojčat a výtvarnic Válových; Konec Klementajn, ironickou a drzou hudebně vizuální show na téma manipulace; Expression hurts, site-specific inscenaci o nomádství v českých reáliích v Perle ve Vraném nad Vltavou), inscenovaly českou premiéru hry Elfriede Jelinek Stíny v překladu a dramaturgii Viktorie Knotkové, zabývají se současnými texty, jejichž scénická čtení prezentují často ve vlastních překladech (např. Marianne Salzmann - Mateřské znamínko/Okna namodro; Katja Brunner - O moc krátkých nožičkách). Kolonie pracuje s moderními technologiemi jako se součástí dramaturgie inscenace (projekce, animace, živá hudba přímo na jevišti - skupina Lightning Glove, Head in Body) a s předními výtvarníky (např. City Surfer office). Je součástí platformy Kartel.