27. října – 20. prosince 2008
Práce Enrique Ježika vycházejí z konceptuálních předpokladů a jsou založeny na zkoumání institucionálních forem násilí. Ježik se zaměřuje na témata jako migrace, bezpečnost, fenomén války. Používá různé přístupy k řešení těchto problémů, stejně tak jako různá média od kresby a sochařské instalace po videoperformance a akci. Jeho sochařské instalace a performance většinou nesou sociálně kritický podtext a často se vyznačují politickou angažovaností. Ve svých performancích využívá kontrastu stroje a jeho funkce, těžké stavební stroje staví proti sobě do stylizovaných soubojů, podobným způsobem konfrontuje střelnou zbraň a materiál.
Enrique Ježik se narodil v roce 1960 v Cordobě (Argentina), od roku 1990 se žije a pracuje Mexico City. Jeho dílo bylo prezentováno v galeriích po celém světě, např. Museo Universitario de Ciencias y Artes, Mexico City; Ex Teresa Arte Actual, Mexico City; Muzeum moderního umění MACO, Oaxaca, Mexiko; Museo Nacional de Bellas Artes, Buenos Aires; Bienal do Mercosul, Brazílie; Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofia, Madrid; Haus der Kulturen der Welt, Berlin; Le Confort Moderne, Poitiers, Francie; M’ARS – centrum moderního umění, Moskva; Centrum umění Banff, Kanada; Break 2.4 Art Festival, Ljubljana; InSite 94 – San Diego, USA a Tijuana, Mexiko; Museum of Fine Arts, Montreal, Kanada.
www.enriquejezik.com
fotodokumentace
Když se v galerii střílí
Rozhovor Tomáše Pospiszyla s Enrique Ježikem
Pracuje s bagry, náklaďáky a tanky. Do betonové podlahy galerie kreslí pomocí hydraulického kladiva, do stěn střílí z brokovnice. Vzal z továrny stovky mačet a rozdal je lidem v mexickém městečku. Protidemonstrační policejní jednotku nechal napochodovat proti publiku vernisáže.
Odkud jsi?
Z Argentiny, ale už osmnáct let žiju v Mexiku.Proč si se tam přestěhoval?
V roce 1990 mě pozvali do středního Mexika. Účastnil jsem se tam sochařské soutěže, pak sympozia v Oaxace v jižním Mexiku. Líbilo se mi tam a rok později jsem měl v Mexico City první výstavu.
Co tě na Mexiku zaujalo natolik, že jsi se rozhodl zůstat?
Na rozdíl od Argentiny v Mexiku najdete hodně kontrastů a energie. Samotné Mexico City je zajímavé a silné město, obrovské množství lidí v pohybu. I komunita umělců je tam velmi aktivní a kosmopolitní. Oproti Argentině bylo v té době mexické umělecké zázemí daleko bohatší a živější. Stále se tam něco děje.
Je Mexico City hlavním uměleckým centrem Mexika, nebo tam objevíme zajímavá umělecká centra i v dalších městech?
Ano, ale není to stabilní. Spousta se toho děje ve městě Guadalajara, kde se konal mezinárodní veletrh současného umění, na který byly navázané nejrůznější výstavy a akce. Na severu Mexika žijí zajímaví umělci ve městech Monterrey a Tijuana. Mexiko je velká země a kulturní centra se přesouvají z jednoho místa na druhé. Jen v Monterrey byla dvě velká muzea současného umění – jedno z nich bylo ale před několika lety zavřeno.
Kolik je v Mexico City galerií?
To se mění. Mnoho galerií pracuje s mladými umělci, kteří jsou v neustálém pohybu.Na jedné ze svých výstav v Mexiku si do galerie nechal nacouvat pět náklaďáků a vysypat na podlahu plnou korbu stavebního odpadu. U tvých intervencí někdy nevím, jak moc reaguješ na sociální kontext a jaký důraz kladeš na čistotu formálního provedení.
Dají se tvá díla chápat jako komentáře sociální situace?
Ano, různými způsoby ano. Zmiňovaná výstava probíhala v době, kdy se tam konal umělecký veletrh a chodila tam spousta lidí. Proto mě zajímalo vytvořit podobnou performanci. Situace, ve kterých se mísí různé vrstvy publika, mě baví ze všeho nejvíc. Agresivní intervence do galerijního prostoru může mít symbolický smysl. Například jsem se účastnil výstavy v kanadské provincii Quebec. Ta je známá svými separatistickými tendencemi. Vytvořil jsem na stěnu galerie mapu Kanady a prostě jsem Quebec vyřízl ze zdi, zkusil jsem, jaké by to bylo po odtržení.
Jak a kdy došlo k tomu, že si se od tradičního sochařství začal odklánět k dílům, která kladou větší důraz na proces a nikoliv hmotný produkt?
Došlo k tomu v devadesátých letech. Ale i předtím jsem například pracoval s ohněm, třeba v osmdesátých letech jsem nechal celá sochařská díla ohořet. Objekty mě zajímaly čím dál méně. V roce 1997 jsem začal pracovat s videem, jeho prostřednictvím jsem zaznamenával akce.
Používal jsi už tehdy stavební stroje nebo elektrické nářadí?
Šlo to všechno ruku v ruce. Se stroji jsem chtěl pracovat už dávno, od počátku devadesátých let. Ale propracoval jsem se k tomu až po letech. Problém byl, že dílo vytvořené z buldozerů může poškodit samotné stroje i galerii, a tak není jednoduché stavební firmy a galeristy k něčemu podobnému přesvědčit. Svou akci se dvěma bagry, které mají na pohyblivých ramenech proti sobě bušící hydraulická kladiva, jsem nakonec uskutečnil v uměleckém centru Ex Teresa Arte Actual v Mexico City, což je starý kostel. To prostředí se mi líbilo. Většina projektů, které se tam uskutečnily předtím, měla vztah k náboženství. Byl jsem rád, že jsem tam vstoupil s něčím úplně jiným.
Jak dlouho tvá akce s bagry trvala?
Výstava byla čtyřdenní. První dny stroje ovládali zaměstnanci firmy, které stroje patřily. Poslední den jsem do nich vlezl já a technik z galerie. Pro mě to byl důležitý okamžik, sáhnout si na páky a sám stroj ovládat. Rád si všechno dělám sám, nechci, aby mé práce podle návodu vyráběli asistenti.Zmiňovaná akce s bagry zviditelňuje sílu a protisílu, je absurdní metaforou sebezničující rovnováhy.
Když ale své intervence vytváříš tak, že střílíš z pušky do zdí galerie, nejde se vyhnout velmi konkrétní symbolice. Zbraně jsou tu přece od toho, aby ubližovaly, zabíjely.
To od zbraní nejde odpárat. Zbraň se používá tehdy, když dojde ke konfliktu. A to mě zajímá. Pracovat se zbraněmi je podobně obtížné jako se stavebními stroji. Nápad prostřílet stěnu jsem měl už dávno, ale nikdo mi nechtěl dovolit udělat to přímo v galerii. Tak jsem zpočátku prezentoval jen videa z toho, jak někde střílím. V galerii jsem to uskutečnil až v Le Confort Moderne v Poitiers ve Francii. Organizátoři – mimochodem dost blázniví lidé – pro jistotu zavolali na policii a oznámili, že se na jejich pozemku bude něco podobného konat. I když to bylo jen pár set metrů od věznice, tak s tím policajti nechtěli mít nic společného. Povolení je prý ve Francii záležitostí mysliveckého svazu. V každé zemi je to jinak. V Anglii by něco podobného absolutně nešlo uskutečnit. Jednou jsem tam byl na rezidenci, ale žádný z mých návrhů nebyl realizován, protože to vždycky někdo zatrhl kvůli nesmyslným bezpečnostním regulím.
Jakou používáš munici?
To záleží na typu stěny. V zásadě takovou, která do zdi udělá co největší otvory, co nejvíc ji rozbije. A to není jednoduché správně odhadnout. V Rusku jsem střílel kalašnikovem do dřevěné boudy, o které jsem si myslel, že ji úplně rozstřílím. Kulky ale měly takovou rychlost a průraznost, že budkou čistě prolétávaly, aniž by dřevo ničily.
Vlastníš sám zbraň?
Ano.
Jak moc improvizuješ a do jaké míry odhadneš výsledek svých zásahů?
Nic si dopředu nekreslím, jen zkouším technická řešení. Je v tom určitá rovnováha mezi náhodou a plánováním.
V posledních letech pracuješ čím dál častěji v Evropě. Do jaké míry tvá práce reflektuje tvoji mexickou zkušenost?
To, co se v Mexiku děje, mě zajímá, ale rád hodně zobecňuji. Rozhodně mým cílem není vyjádřit, že je v Mexiko City příliš mnoho zbraní a násilí. Ale možná je má práce ovlivněná Mexikem v tom směru, že tam společnost není tolik svázaná pravidly jako třeba v Anglii. Díky Mexiku mě vůbec napadá pracovat s puškou nebo buldozerem, kdežto v Británii bych asi našel jiná řešení. Mexický chaos je vykoupen větší svobodou. Život v Mexico City vás dovede k specifickému chápání limitů toho, co je a není možné realizovat.