KT /Galerie Kostka: Šárka Koudelová (CZ), Štefan Papčo (SK): Pro hory nevidím kameny, pro kameny...

GALERIE KOSTKA

představuje výstavní projekt

ŠÁRKA KOUDELOVA, ŠTEFAN PAPČO: PRO HORY NEVIDÍM KAMENY, PRO KAMENY NEVIDIM HORY

6. 11. – 28. 11. 2014

Kurátor: Petr Kovář

Ještě stále s důvěrou saháte po kurátorském textu k výstavě? Nesrozumitelnost současného umění je předmětem článků na nejrůznějších úrovních, tématem přednášek a konferencí, sborníků, odborných knih i nočních talkshow. Nebývá zdaleka pravidlem, aby text k výstavě divákovi učinil viděné srozumitelným. Ale ať už jde ve vašem případě o rituál, zvyk, zálibu v bizarnostech nebo zkrátka touhu po všech dostupných informacích a proprietách, je zjevné, že tentokrát není třeba textem dokreslovat obraz. Příčina nesrozumitelnosti umění dlí mimo jiné v tom, že se toto, podobně jako jiné obory, vyvíjí (mění) rychleji, než stíhá nezainteresovaná veřejnost sledovat, umělci svévolně překračují hranice s jinými obory a výsledky stále vydávají za umění. Z této perspektivy se výstava Přes hory nevidím kameny, přes kameny nevidím hory jeví jako skvělý galerijní tah. V Kostce řečeno: sběratelka minerálů a horolezec! To jsou přeci lidé jako my, s normálními zálibami.

V lavinovém závalu uměleckých póz a výtvarných konstruktů divácky toužíme po autenticitě. Po příbězích. Svědectví. Fascinaci. Jsme fascinováni, je-li někdo fascinován tak, že dokáže v závislosti na té fascinaci výrazně měnit svůj život. V honu na autenticitu umění se vrací modernistická potřeba žít (své) umění. Propadnout svému hobby. Je to tedy umělcův mimoumělecký zájem, který pro diváka zachraňuje (potvrzuje) umění?

Od kolika kamenů začíná hora? mohli bychom parafrázovat otázku Mariana Pally k tématu lesa, ale to bychom si naběhli, neboť hora je docela přesně definována relativním vyvýšením nad okolní terén třemi až šesti sty metry. Štefan Papčo (1983) i Šárka Koudelová (1987) tvoří inspirováni hmotou kamene, jen s odlišným měřítkem. Jestliže Papčo doslova vyplní galerii maketou horského štítu, který si metr za metrem svým tělem osahal, Koudelová nás přinutí sklonit se k pečlivým tahům štětce, jimiž osahává pouze drobný úlomek – možná stejně dlouho jako Papčo jeho celek. Výmluvným společným interpretem se přitom stává už právě tento proces, autorský prožitek.

Štefan Papčo nás konfrontuje s tísní, nasazením i adrenalinem, který sám zakouší na skutečných skalních stěnách. S ním sledujeme osud na skále bivakujícího horolezce, sochy, kterou do nepřístupného terénu autor dopraví na vlastních zádech, nebo obcházíme onu neobhlédnutelnou maketu – instalační řešení nám omezuje výhled podobně jako při horolezeckém výstupu, jsme tísněni fyzicky, ale utlačována je i naše potřeba obzírání, uchopení věci tím, že ji zrakem pojmu, potřeba nadhledu... pro který se stoupá na vrchol. Pro společnou výstavu v galerii Kostka si „přivlastnil“ horolezeckou stěnu, která se nařezána do nepravidelných kusů vrací monumentalitou balvanovitého vršení k podobě své původní předlohy; je horou, ale je také lavinou, nebo aspoň její potenciální hrozbou, zeskutečněním čehosi, co tréninková plocha nenabízela. Instalace nestojí pouze jako přesvědčivá iluze masivu, ale v duchu postmoderní mnohoznačnosti tematizuje také naši hru na hory. Vedle atavistické úcty či romantické touhy i jejich umělé uspokojování prostřednictvím horolezecké (sportovní) stěny. Fakt, že pro sochařskou iluzi hory byla jako ready-made transformována už její dříve realizovaná iluze, akcentuje přes jinak až banální přímost spodní ironickou, humornou linii, vytváří metaforu lidského usilování, které, jakkoli fyzicky vykoupené, zůstává jednou mačkou v poloze komiky a sebeklamu.  

Šárka Koudelová nás svádí s povrchu dolů, detailním mikroprůzkumem nás nechává nahlížet do struktury minerálu, odhaluje jeho růst, barevné zrání, pohyb neživé (?) hmoty. Ten jí následně slouží jako matrice jiných pohybů, krystalizace událostí, dějů, jevů. Tradičně pojímaná věčnost hor je tu v kontrastu k prchavým pohnutkám a postřehům. V principu zrcadlení získávají oba takto postavené póly také vlastnosti toho druhého – horské štíty, v něž vyvřela a vykrystalizovala hornina, jsou nahodilé prchavé výtvory okamžiků a měnících se nálad, a situace na tramvajové zastávce viděná koutkem oka, nebo trapnost surrealistických děl jako aktuální téma rozhovoru nabývají na monumentální věčnosti, stávají se pevnou součástí struktury, která „nás všechny přežije“, nebo lépe, v jejímž rastru žijeme. Statické se děje a děj je možno nahlížet jako pevnou strukturu. V této jedinosti hmoty a významové vyprázdněnosti center jako by se ozývalo něco z východního myšlení, jak jej přepisuje například Roland Barthes v Říši znaků: „Od horských svahů po zákoutí v nějaké čtvrti je tady všechno bydlištěm (...) to místo má jako jedinou hranici svůj koberec živých pocitů, zářivých znaků (květin, oken, listí, obrazů, knih); to už není velká souvislá zeď určující prostor, je to přímo abstrakce částí pohledu (různých „pohledů“), které mě lemují (...) zahrada je nerostná tapiserie nepatrných těles (kamenů, stop hrábí v písku), veřejné místo je sled okamžitých událostí (...).“

Výstava je utvářena ve filozofickém rámci doplňujících se kontrastů. Uhrančivá monumentalita sochařského gesta s obsesivně precizními detaily mnohaměsíčního malířského záznamu. Přímost tohoto spojení a narativní řešení instalace, v níž je divák prostorem veden, překvapován, v dobrém slova smyslu omezován a nucen stavět se do různých perspektiv, nabízejí, nebojím se říci, diváckou atraktivitu i v případě, že se divák nepromění ve čtenáře dalších pater speleologických a horolezeckých dobrodružství.

Petr Kovář