Kuratorský text / Galerie MeetFactory / Mezi zdmi

M E Z I    Z D M I

4.12.2014 – 8.2.2015

GALERIE MEETFACTORY

Zeď je hybnou silou prostorových vztahů, vymezuje a strukturuje je. Vytyčuje hranice, odděluje to, co je vně od toho, co je uvnitř. Určuje možnosti toho, co se odehrává za ní, před ní či kolem ní. Něčemu dává vzniknout a něco jiného nechává zaniknout. Zeď nejenom odděluje dva prostory od sebe, ale je i jejich spojnicí, společným bodem, ve kterém se setkávají. Zeď ruší a mění prostor, do kterého vstupuje, a utváří svou existencí nový. Nikdy však nestojí sama za sebe; to, čím zeď je, je dáno jejími vztahy s okolím. Definuje charakter těch, kteří s ní mají co dočinění, a současně ti, kteří se k ní vztahují, definují její význam a povahu. Kontext zdi se neustále mění, tak jako ona sama pouhým bytím zde proměňuje prostředí kolem sebe. Vždy jsou to ale konkrétní okamžiky a konkrétní souvislosti, které zeď přivádí k životu. Jak ale o zdi uvažovat, jak se k ní vztáhnout a jak ji prožít?

Výstavní projekt Mezi zdmi v Galerii MeetFactory se prostřednictvím práce čtveřice současných umělců pokouší zachytit čtyři konkrétní interpretace fenoménu zdi. Český umělec Martin Dašek ve své práci dlouhodobě zpochybňuje fyzické možnosti prostoru, a to jak galerijního, tak veřejného. Jeho velkoformátová instalace nazvaná Mark VI. je až násilným vkročením do divákovy bezpečné zóny. Narušuje a omezuje jeho možnosti pohybu, autoritativně nařizuje způsob jeho chůze, úhel sklonu těla či způsoby, jak si udržet stabilitu. Nakloněný a zdeformovaný oblouk navíc navzdory své průchodnosti z jiného úhlu pohledu vytváří v celku výstavy dojem rozměrné bariéry. 

Prostorový objekt amerického umělce korejského původu Hong Seon Janga je komentářem k přechodu od důvěrného prostředí domova k jisté odloučenosti od něj. Domácí nábytek pokrytý jednobarevným kobercem vytváří v prostoru sjednocený monument. Důvěrně známé tvary stolů a skřínek jsou potlačeny ve prospěch jejich nashromáždění a slití do jakési čalouněné trojrozměrné koláže, která reflektuje osobní vztah jednotlivce ke každodenním objektům, ale také jisté napětí mezi individuální a kolektivní pamětí, vtělené do rozporu mezi jednotlivým kusem nábytku a monumentem.

Britský výtvarník Terry Smith své dílo zasadil přímo do jedné ze zdí galerie. Jeho realizace je tak pokračováním dlouhodobé série výřezů do omítky. Jednoduchá silueta dveří pracuje s vizualitou samotné galerijní stěny a současně odkazuje k procesu svého vzniku skrze ponechání zkušebních výřezů a studií v blízkosti výsledné instalace i zachování opadané omítky vzniklé autorovou intervencí do historie tohoto povrchu. Demaskování vrstev zdiva poukazuje na převrácení jeho funkce: běžně se přece utilitárně, případně esteticky vztahujeme primárně ke dveřím, samotnému průchodu odněkud někam, a okolní hmotu, do které jsou osazeny, máme tendenci nevnímat.

Přesah směrem k virtuální realitě, ale také k televizně zprostředkovanému násilí představuje triptych korejského umělce Deok Yeoung Gima. První místnost je simulací virtuální arény, přičemž laserové body mířící po prostoru zapojují diváka do hry o násilí. Ta je následně zmražena do jediného okamžiku při východu do vedlejší místnosti galerie. Monumentální objekt je jakousi parafrází zastavené krutosti, válečného stop-time. Trojici děl tvořících jeden celek uzavírá video, které v poněkud groteskní poloze propojuje obě předchozí místnosti.

----
V roce 1802 třetí prezident USA Thomas Jefferson odpovídal Baptistické asociaci v Danbury na její dopis plný obav týkajících se ztráty náboženských svobod v ustanovujícím se právním řádu státu. Nervozita znepokojené menšiny novokřtěnců, způsobená tlakem kongregacionalistů na politické funkce, byla zjevná. Americký prezident po několikaměsíčním rozmyslu baptistům odpověděl skrze odkaz k prvnímu dodatku ústavy o svobodě věrovyznání. Připomenul, že náboženství je věcí mezi jednotlivcem a jeho bohem, a že je nezbytné „vztyčit zeď mezi církví a státem“. Razantnost takto formulované hranice mezi dvěma základními prvky dobového společensko-politického života vedla k jedné z nejvíce interpretovaných legislativních formulací v moderních dějinách. Přitom jen několik měsíců před Jeffersonovým zvolením ukrývaly kongregacionalistické rodiny v Nové Anglii v nepříjemné předtuše ikonoklasmu pramenícího z jeho sekularizační volební kampaně písmo svaté do studen, či jej zakopávaly. Pro případ, že by se washingtonská administrativa rozhodla je začít ničit.

Více než 200 let stará, krátká a s tématem výstavy zdánlivě nesouvisející anekdota zde načrtává cosi zcela zásadního. Není to legislativní či lidsko-právní problematika, jak by se mohlo zdát. Jsou to vztahy percepce a interpretace, které se vážou k metafoře, symbolu či zcela reálnému a hmatatelnému prostorovému objektu - zdi. Právě pocity, prožitky a myšlenky z ní totiž dělají to, čím se potom stává: hranicí, limitem či překážkou, nebo naopak místem pro hru a skotačení, prostorem, kam si zavěsíme rodinnou fotografii, případně ochrannou bariérou. Mám pocit, že zeď začíná být viditelná právě v okamžiku svého mizení. Ve chvíli, kdy se podíváme mimo ni, vedle ní, za ní, kolem ní. Vnímáme to, čím je, až když se tážeme díky komu, čemu a proč se tím stává. Čím jakákoli zeď byla, je, bude anebo může být se utváří skrze to, co se odehrává zdmi.

Zuzana Jakalová