Instagram

Kudy k nám


MeetFactory, o. p. s.
Ke Sklárně 3213/15
150 00 Praha 5

GPS souřadnice:
50.053653
14.408441

Otevírací doba:
13:00 do 20:00 + dle večerního programu

Vladimír Skrepl: Interview k výstavě Vláčná kůže

Již čtyři desítky let trvající umělecká tvorba Vladimíra Skrepla je rozkročená od malby po objektové instalace a charakterizuje ji živelná, drsná exprese v kombinaci s karikaturní deformací a zapojením hrubé gestické malby. Výchozím bodem je Skreplovo hluboké poučení z malířské tradice a vlastní umělecké zkušenosti, jež však výsledek dovádí k záměrné rozporuplnosti. Na diváka tak z obrazů hledí bytosti, figury a zjevy, které narušují naši vizuální zkušenost. Tvorba Vladimíra Skrepla se tak vymyká jakémukoliv programu a s brutalitou a ironií odporuje veškeré konformitě v umění.

Vladimír Skrepl (*1955) se po studiích dějin umění a etnografie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně v 80. letech 20. století stal jedním z nejprogresivnějších kurátorů Galerie hlavního města Prahy. Bez tradičního uměleckého vzdělání se pak jako autor účastnil řady klíčových výstav. Od poloviny 80. let neoficiálně vystavoval společně s Martinem Johnem a Jiřím Kovandou a v 90. letech pak v rámci kolektivních přehlídek, např. Česká Abstra(H)ce (1996), To, co zbývá (1993), Zkušební provoz (1995), Snížený rozpočet (1997), či výstav v galeriích Béhémot a MXM. Mezi lety 1994 a 2022 pak vedl ateliér Malířství II. na Akademii výtvarných umění v Praze, kde u něj studovaly některé ze zásadních uměleckých osobností následujících let.

 

Ján Gajdušek (kurátor GM): Vy jste to tady neuvěřitelně rychle zabydlel… (pozn. Vladimír Skrepl dostal k dispozici na dva měsíce ateliér, který je s plochou cca 100 m² jeden z největších v MeetFactory a kde zároveň vznikla všechna vystavená díla. Za tu dobu jej zvládl kompletně vyzdobit, zavrstvit množstvím osobních věcí a proměnit v něco, co by se dalo nazvat jako Skreplův environment.)

Vladimír Skrepl: Já to zkrátka potřebuju, nějak to místo okupovat.

JG: Má to systém?

VS: Ne, nemá to žádný systém. Ale v době, když jsem měl velký ateliér dole na Václaváku a dělal jsem hlavně objekty, tak to jsem hodně hromadil…

JG: Působí to na mě, že z toho chaosu a vrstev nakonec vznikají ucelené série, např. knihy a koláže pro výstavy v Chebu, Českých Budějovicích a ve Fotograf gallery z roku 2014, nebo objekty vystavené v ostravském PLATO v roce 2016…

VS: V minulosti jsem míval různé manické období a proto mají ty série různou podobu. Obecně je na začátku neplánuju jako série, je to spíš odraz určitého časového období, životní situace, kdy jsem v nějakém rozpoložení. Ta kolážovitost – což mi někdo kdysi vyčítal, že to vypadá, jako kdyby na tom pracovali čtyři různí lidi – tam je proto, že mě právě tohle baví. Takže jednou je tam něco lehce, pak umouněně, přichází to v určitých nárazech a baví mě, když je z toho pak ten nesourodý celek.

JG: Letos to bude 40 let od první bytové výstavy, kterou jste dělal společně s Martinem Johnem. Mohl byste popsat, v čem pro vás bylo tohle období zásadní?

VS: Samozřejmě, protože to bylo zásadní. Začal bych tím, že přes všechny možné peripetie jsem vystudoval dějiny umění a etnografii, pak jsem nastoupil do GHMP a pořád jsem nenacházel nějaké uspokojení. Když jsem pak poprvé viděl Němce a Italy (pozn. italskou transavantgardu a německý neoexpresionismus), tak jsem si říkal, že to není možný, že tohle by dokázalo každý prase, ale mě to strašně přitahovalo. Řekl jsem si ty vole, vždyť já budu malovat… Pro mě to bylo, jako když se nadechneš vzduchu, byl v tom rytmus a oni navíc hráli hudbu… A tak jsme si s Martinem řekli, že uděláme výstavu, našli jsme tady na Smíchově byt jednoho člověka, který se chystal emigrovat a kterému už to bylo jedno a tam jsme to udělali.  

JG: Kde jste to italské a německé umění viděl?

VS: O umění jsem se zajímal a chodil jsem do knihovny Národní galerie, kde měli aktuální časáky a katalogy a kamarádil jsem se s Alešem Veselým, který se pro to tehdy taky nadchl a něco dovezl. Byl to pro nás úplně jiný svět, starší umělce jako Malicha nebo Kolíbala jsme respektovali, ale bylo to něco úplně jiného.

JG: Vnímali jste tehdy, v rámci prvních společných výstav s Martinem Johnem a následně i s Jiřím Kovandou, že se vám podařilo vnést sem úplně nové pojetí umění?

VS: My jsme o tom vůbec takhle neuvažovali. My jsme si to prostě užívali a neměli jsme, a v roce 84 jsme ani nemohli mít, nějaké ambice. Spíš jsme měli pocit, že jsme našli něco, s čím jsme se mohli ztotožnit a taky živočišné nadšení z toho, že si prostě můžeme dělat co chceme.  Mělo to ale i opačnou stranu, protože mi všichni z akademie s opovržením říkali, no jo, to je ten malující kunsthistorik. Jako malující amatéři jsme jim šli na nervy. Na jedné z těch akcí byl i Chalupecký a ten říkal, Skreplovi dáme pětku. Zároveň jsem se znal s plno lidmi z GHMP a na většinu akcí chodila i Martinova maminka Adriena (pozn. Šimotová), u který bylo to rodičovský fandění, ale zároveň takový to no, ty kluci… 

JG: V jednom z tehdejších rozhovorů s manželi Ševčíkovými říkáte: „když jsem si uvědomil, že mohu malovat bez ohledu na to, co bylo v 60. a 70. letech a dělat blízko tomu, co dělají Němci a Italové, pracoval jsem bez ohledu na vše.” Platí to pořád?

VS: Samozřejmě je pro mě pořád důležité určité vytržení, krátkodobý impuls, schopnost to tam narvat, přestože je to třeba někomu nepříjemný. Cením si víc určité fyzické složky, než ikonografických nebo ikonologických výkladů. I to je možná důvod, proč se mi tehdy ty věci tak líbily, přestože obsahově vycházely z úplně jiného zázemí.

JG: V jednom z pozdějších rozhovorů jste na otázku ke své hře na kytaru řekl, že nehrajete, ale že spíše vyluzujete zvuky. Zdá se mi, že se možná záměrně nejedná o poučené hraní, ale spíše o způsob hledání, což může být určitá paralela vašeho přístupu k umění…

VS: Krutě řečeno nevím, do jaké míry mám nebo nemám nějaký hudební cit, ale nebaví mě trénovat a cvičit. Baví mě něco najít a nebaví mě číst tisíc tutoriálů, prostě mi připadá vzrušující něco objevit. Zároveň jsem si vědom toho, že každý jsme jiný, ale takoví ti kvalitní ušlechtilí lidé, kteří hrají kvalitní hudbu, tak mi to nic neříká. Na vernisážích mám rád, když je tam nějaká akce, myslím si, že je to důležité. Posledně na křtu v DOXu nám hrála třeba Gertie nebo Edúv syn…

JG: V poslední době jste často raději vystavoval se svými studenty něž samostatně a původně jste zvažoval, že byste si někoho přizval i na tuto výstavu. Z čeho to plyne?

VS: Chtěl jsem říct, když zaplane oheň… ale když mám ty lidi rád, tak se to propojí a žije to určitou energií. Samozřejmě, že je pěkné mít sólovou výstavu, ale rozhodně mám rád, když můžu vystavovat s lidma, kteří mě baví. Zároveň je to něco úplně jiného, než kurátorovaná skupinová výstava, když si to člověk ošéfuje a vybere si ty lidi – to někdy může fungovat a někdy ne. Zkrátka někdy jsem introvertní samotář, ale pak mě zase baví, když se to tam nabalí. Je to takový můj nepochopitelný rys.

JG: Ševčíkovi vám kdysi dali otázku: „Pokládáte své autodidaktství za přednost.?” A vy jste řekl „Ovšem!” Je jasné, že ta odpověď souvisela s dobovým kontextem, ale mě zajímá, jestli to pro vás platí i dnes?

VS: Částečně by se to tak dalo říct, ale i tak mi to pořád někdo vyčítal. Kdysi jsem se hlásil na Akademii a na UMPRUM a asi oprávněně mě nevzali. Ale já stejně nevím, co by tam tehdy se mnou dělali a asi bych to tam prostě nevydržel. Později mi i kolegové říkali, no, tady u těch věcí je vidět, že seš amatér… A přestože jsme spolu seděli v kanceláři, měli jsme jiné životní rytmy. Já jsem spíš četl hudební časopisy a někteří bádali, což pro mě byla šance, jak bejt, protože kdybych měl spočítat, jaké se musím naučit lazury a podklady, tak jsem v pí*i, pardon. Což zase souvisí s určitým osobním nastavením. Miluju preciznost starého umění, ale neměl bych na to nervy. Zajímá mě moment, když se něco zjeví, než když se to vyrobí. Nejsem ten výrobce. Ale třeba jednou budu…

JG: S tímhle přístupem jste se ale stal nejdéle sloužícím profesorem malby a dokázal odučit množství zajímavých lidí. Když se na to člověk podívá zpětně, tak jako autodidakt, který celý život stojí v určité opozici k akademickému systému, jste se stal jedním z nejúspěšnějších uměleckých pedagogů…

VS: Mě zajímali ti lidi jako osobnosti a pedagogicky jsem jim stejně moc nemohl pomoct, protože buďto to v sobě měli, nebo neměli a to jsme se vždycky snažili rozvinout. Nechci se tady nějak adorovat, ale myslím si, že mi to umožnila snaha o co největší otevřenost.


Vladimír Skrepl: Vláčná kůže
Galerie MeetFactory 
14. 2. – 14. 4. 2024

Kurátor: Ján Gajdušek
Produkce: Petra Widžová
Asistence produkce: Polla Stankovianska, Adrián Mayer
Grafický design: Matúš Buranovský, Jiří Macků
Instalace: Extended Production

Přepis rozhovoru: Polla Stankovianska, Ján Gajdušek
Foto: Libor Galia