YAEL BEN-HORIN / OUTSID(H)ER

Rozhovor s Yael Benhorin Veronika Rollová, 29. 11. 2010   Výstavy současného umění bývají často pro většinu lidí těžko přístupné a prakticky nepochopitelné. V MeetFactory právě probíhá výstava izraelská studentky Yael Benhorin, která dokáže bezprostředně silně zapůsobit snad na každého. Věnuje se totiž osobitým způsobem tématu zneužívání dětí. Před tím, než jsem mluvila s Yael bych byla ještě dodala, že je to téma velmi těžké. Po skončení rozhovoru jsem však nucená přiznat, že je příliš snadné od sebe problém odsunout touto jednoduchou frází. Věřím, že výstava dokáže změnit i váš pohled…   Pocházíš z Izraele. Jak dlouho žiješ v Praze?V Praze jsem už sedm let. Studuji tady audiovizuální studia na FAMU.

Proč sis vybrala právě téma zneužívání dětí?Už dřív jsem se zabývala různými společenskými tabu, například z pohledu genderu. Tématu zneužívání se už věnuji poměrně dlouho, ale pokud jde o tento konkrétní projekt, vznikl v podstatě náhodou. Jednou jsem něco hledala na internetu a omylem jsem narazila na pornografické fotografie holčičky, jejíž imaginární příběh sleduje moje výstava.

Je tedy asi poměrně snadné se na stránky s dětskou pornografií dostat? Ano, není vůbec těžké je najít a hlavně je jich opravdu hodně. Takové stránky nabízejí kromě fotek i různá videa nebo dokonce časopisy. Pornografie je ve své podstatě komerční formou zneužití, stává se z ní produkt. Stránky, které jsem při své práci našla, jsem nahlásila na policii.  Dívala se po nějaké době, jestli tyto stránky zmizely? To se dá těžko zjistit. Policie ale pracuje spíš tak, že prověří konkrétního člověka poté, co zjistí, že takové stránky vícekrát navštívil.  Jak jsi při práci postupovala? Stáhla jsem si čtyři fotografie zneužívané holčičky a ty jsem kombinovala s běžnými rodinnými fotografiemi. Použila jsem své fotografie z dětství a požádala jsem o ně také své kamarádky. Celkem jsem nashromáždila materiál asi od třiceti rodin, část z nich ani osobně neznám. Pak jsem do rodinných fotek digitálně vložila tvář té holčičky, takže někdy více a někdy méně překrývá původní obličej. Na první pohled vypadá taková upravená fotografie celkem normálně, člověk ale od začátku nejasně cítí, že je něco špatně. V lidské psychice existuje obranný mechanismus, který se dá zahrnout pod pojem disociativního chování. Pokud je někdo v silně traumatické situaci, dokáže se dostat jakoby mimo své tělo, například necítí zimu. Dá se říct, že si v podstatě vytvoří další osobnosti, kterých se jeho aktuální trauma netýká. U dětí je to mnohem silnější než u dospělých. Zneužívaná holčička na mých fotografiích se dostane mimo sebe a cestuje mezi těmi ostatními holčičkami, které vedou běžný život. Výstava sleduje její cestu.  Myslíš, že je tomuto tématu v médiích a vůbec v naší společnosti věnována dostatečná pozornost? Podle mě rozhodně ne. Ačkoliv se v poslední době situace zlepšila, pořád se k němu váže řada tabu. Přibližně do osmdesátých let společnost ke zneužívání dětí přistupovala podobně jako například k domácímu násilí – brala to jako něco, co by si měla rodina vyřešit sama. V devadesátých letech bylo založeno například občanské sdružení Électra, které pomáhá ženám zneužitým v dětství. Oběti mají kam jít a policisté procházejí školeními, jak k nim přistupovat. Co ale přetrvává, je představa, že zneužívání dětí je něco, co se děje na okraji společnosti a co provádějí jen šílenci nebo „úchylové“. Přitom v naprosté většině případů jsou děti zneužívány někým z rodiny nebo z blízkého okolí. Zneužívané děti jsou stále obklopeny jakýmsi tichem. To můžeme vidět i v televizních dokumentech o lidech, kteří tímto v dětství prošli – neudávají jména a vždy mají rozostřený obličej. Přitom například u obětí teroristických útoků se s tímto nesetkáme, tito lidé vystupují veřejně a pod svým jménem.   Proč myslíš, že tomu tak je? Jde o to, že v případě zneužití je ve společnosti stále kladena otázka viny. Pokud je žena vystavená sexuálnímu násilí, řeší se, jak byla oblečená a jestli násilníka vlastně nevyprovokovala. To podporuje v obětech pocit studu, díky kterému řada z nich zneužití vůbec neohlásí. Přitom sexuální násilí v dětství má dalekosáhlé důsledky pro celý život – z výzkumů vyplývá, že takoví lidé se častěji stávají závislými na drogách, zapletou se do trestné činnosti nebo skončí v psychiatrických léčebnách. I v případě, že nenastane žádný z těchto extrémních scénářů, taková zkušenost je zásadně ovlivní na celý život. Kromě nich samotných pak jejich trauma ovlivní i rodinu, přátele, partnery – velké množství lidí. Je to tedy rozsáhlý společenský problém, kterému by se veřejnost měla věnovat.  Jak se vyrovnáváš s prací na tak tíživém tématu? Musí být velmi těžké obklopit se při své práci něčím natolik tísnivým… Já spíš vnímám pozitivní stránku svojí práce, a to že možná změním pohled některých lidí na tuto problematiku. Jak jsem zmiňovala, v médiích mají oběti zneužívání rozostřený obličej. Tady jsem se pokusila vytvořit prostor, kde jsou diváci konfrontováni s jejich pohledem.  Jak na to, čím se právě zabýváš, reagovali přátelé a rodina? I oni byli asi díky tobě nuceni více o tom přemýšlet a zajmout nějaký postoj. Právě tady se projevilo to, o čem jsem mluvila před chvílí, totiž vnímání zneužívání jako něčeho na okraji, co je od většiny lidí v podstatě odtržené. Když se mnou lidé mluvili o mojí práci, většina z nich měla téměř totožné reakce, volili úplně stejná slova. Například že je to „těžké“ téma. Ale i tím mezi sebe a problém staví tuto bariéru, tím, že ho vnímají v zažitých vzorcích, odsouvají ho od sebe.  Setkala ses s nějakými extrémními reakcemi na svou práci?Od kamarádek, které mi půjčily svoje rodinné fotky.Když viděly samy sebe na místě té holčičky, byl to pro ně hodně intenzivní zážitek.   Síla tvých fotografií tkví možná i v tom, že většina lidí má velmi podobné fotografie z dětství. Každý má fotky jak sedí před narozeninovým dortem, jak je na výletě… O to je asi snazší se do nich vcítit… Ano, všimla jsem si, že fotky jsou si obecně hodně podobné, i když každá rodina má něco, na co se zaměřuje. Někdo fotí hlavně rituály, jako jsou narozeniny a Vánoce, někdo jen výlety…   Ovlivnil tě nějaký umělec, který se ve své práci také zabývá zneužíváním? Někteří se tak vyrovnávali i se svými osobními zkušenostmi… Musím se zamyslet… Vlastně bych řekla, že mě ovlivnila hlavně odborná literatura, rozhodně spíš než nějaký umělec. Hodně na mě zapůsobila kniha se zpověďmi lidí, kteří byli v dětství zneužíváni. Právě tam se mluví o cestování mimo vlastní tělo, které hraje zásadní roli na této výstavě.   Myslíš, že se budeš tomuto tématu věnovat i v další práci? V mojí práci bylo v různých podobách přítomné už dřív a myslím, že asi vždycky bude…