Milenec

„Těším se na to, že mě bude bavit tahle svoboda,“ říká Radim Špaček, režisér nově připravované inscenace Milenec těsně po začátku zkoušení.

Dotazy kladla Dominika Andrašková.  

Doteď ses věnoval filmové režii. Proč ses rozhodl režírovat divadelní inscenaci, co tě na divadle láká?
Než jsem začal studovat filmovou režii, studoval jsem herectví na střední škole na konzervatoři, takže jsem si užil čtyři roky osahávání terénu z pozice herce. Hodně jsem tehdy chodil do divadla, hodně jsem o tom četl, přečetl jsem spoustu divadelních her. Pak jsem se rozhodl, že půjdu na filmovou školu studovat režii. Celou tu dobu, co se věnuji filmu, mi ale divadlo chybělo. Často chodím na různá představení, mj. protože potřebuju znát české herce, a vždycky divadelním hercům a režisérům trošku závidím. O práci v divadle jsem se však neusiloval nijak intenzivně. Až teď jsem dostal nabídku z MeetFactory, když přijímali nového dramaturga (Matěj Samec), který mě zařadil do svého dramaturgického plánu. Bylo to něco, na co jsem čekal už dlouho. Láká mě to, protože je to hodně odlišná disciplína. A jsem rád, že je to zrovna tady. Chvilku nám trvalo vymyslet, jaký text bychom chtěli inscenovat. Jsem ale rád, že to není žádná typická profláklá divadelní hra a že je to adaptace románu. A taky že to dělám s lidmi, se kterými se dokonce i přátelím.  

Román Milenec vybral Matěj Samec (dramaturg), čím tebe ten text zaujal? Proč ses rozhodl zrovna pro něj?
Většina věcí, o kterých jsme přemýšleli předtím, se mi zdálo buďto technicky náročných, např. na počet postav, nebo ne úplně přenosných z prózy. Tam může člověk spoustu věcí opsat, třeba popisem vnitřních stavů duše apod. Na divadle se to přeci jenom musí zahrát. U některých textů jsem nedůvěřoval tomu, že bych to dokázal z těch herců „vyždímat“.
Milenec mi přišel bezvadný v tom, že se z toho dala vypreparovat celkem jednoduchá dějová linka. Jsou tam hrozně zajímavé vztahy mezi postavami, dost netypické. Odehrává se to v roce, kdy jsem se narodil. A navíc tam figuruje jakési trauma z nedávné války. Svůj první film (Mladí muži poznávají svět, 1996) jsem natáčel, když jsem žil rok v Sarajevu, právě během války. Několikrát jsem teď byl v Afghánistánu točit dokument. I přesto, že jsem nikdy nebyl v Izraeli či na Blízkém východě, mám k tomuto tématu a k tomuto typu prostředí docela blízko. Myslím si, že jsem schopný se vcítit do toho nepříjemného pocitu, když zmizí nebo zemře někdo blízký. 
Na druhou stranu, aniž bych chtěl něco prozrazovat, tak vztahy mezi postavami knihy jsou docela komplikované. Vtipné třeba bylo, když jsme na první zkoušce zjistili, že zatímco té mladší generaci herců to připadá trošku neuvěřitelné, tak paní Jaroslava Pokorná to brala jako housku na krámě. Že to je vlastně úplně normální, že takhle komplikované vztahy mezi sebou prostě mívají. Takže i generační střet je docela zajímavý, a o ten v knížce vlastně taky jde. Je tam spousta věcí, které mi sednou a u kterých jsem si jist, že vím jak na to.  

V čem je pro tebe jako pro tvůrce odlišné umění filmové a divadelní?
To, co je v divadle výhoda, je ve filmu velká nevýhoda a naopak. Divadlo je naprosto svobodné v tom, že si tam člověk může vymyslet a udělat úplně cokoliv. Důležité jenom je, aby tomu lidé uvěřili. A jak se říká, divadlo je o dohodě mezi herci a diváky. Že budou věřit, že tady ten stůl je klavír a že ta 15-ti letá holka je 90-ti letá stařena. Když je to dobře vymyšlené a zahrané, tak to přijmou. Tohle u filmu vůbec nefunguje, tam musí být všechno daleko víc realistické, pokud se tedy bavíme o standardní kinematografii a ne o experimentálním filmu. 
U filmu je člověk navíc hrozně omezován technickými aspekty. Všechno musí být velmi precizně nazkoušené, protože je tam kamera, kde ostřič musí zaostřit, takže herec musí přijít na centimetr přesně na značku, na kterou přijít má. Není tam tedy velké pole pro improvizaci.
Měl jsem už pocit, že mě ta technicistní stránka natáčení filmů trošku otravuje, že bych už potřeboval změnu. Hledám teď únik do něčeho odvážnějšího či méně realistického, a divadelní zkušenost by mi v tom mohla pomoct. Chci si ohledat limity toho, co na divadle jde, co všechno je možné v náznakových dekoracích, kde je pozornost soustředěna hlavně na herce. Co z nich jde dostat, jaké existují fígle na to, aby to dobře zahráli. Těším se na to, že mě bude bavit tahle svoboda. Budeme pracovat v relativně komorním týmu, nebude záležet na tom, jestli fungují mikrofony nebo jestli prší, a budu si podle mě připadat daleko svobodnější. A budu mít víc prostoru na samotnou režijní práci, o kterou mě u filmu okrádá právě ta spousta techniky.  

Vezmeš-li to z pohledu nikoliv technického, ale z pohledu jazyka vyjadřování, v čem je pro tebe rozdíl mezi divadlem a filmem?
Myslím si, že zas takový rozdíl v tom být nemusí. Teď to už samozřejmě neplatí, ale v klasickém divadle byla vždy upřednostňovaná jednota místa, času a děje. Film má v tomto ohledu daleko větší možnosti přenášet se o tisíce kilometrů jinam. Vizualita může u filmu fungovat sama o sobě, jako rovnocenný prvek. Mohou se objevit jenom záběry na krajinu, které budou skvělé. Toho by na divadle nešlo docílit. Daleko lépe se ve filmu dá pracovat s časem, dají se tam různě naznačovat časové posuny či skoky.  U divadla to lze také, ale může to působit trošku rušivě nebo neohrabaně. Filmová zkušenost mě však bude hodně inspirovat při práci na divadelní inscenaci. Text Milence tomu také dost nahrává, neboť je vyprávěn filmovým stylem. Často se tam střídají pozice vypravěčů, mění se prostředí a postavy. Rád bych některé filmové prvky použil a zjistil, jestli jsou přenosné a jestli mohou fungovat i na divadle.  

Co očekáváš, že pro tebe bude největší výzvou?
Nemyslím si, že tato hra by měla mít podobu pohybové nebo vizuální orgie. Chtěl bych ji zinscenovat hodně asketicky, střídmě, minimalisticky, a to od pojetí scény, přes barevnost, až po nějakou náladu, kterou bude inscenace mít.  Největší výzvou zřejmě bude komunikovat s herci tak, aby to nebyly jenom odříkané dialogy a nic se na scéně nedělo. Stejně tak těch několik témat, která se v textu různě prolínají, srozumitelně odvyprávět divákům. Aby je to zajímalo, aby to působilo tak trochu jako detektivka. A vymyslet i ty drobné vizuální finty, ornamenty, které by tomu slušely a zároveň nerušily sdělení. Já sám nemám moc rád, když se u některých divadelních představení „přikládá pod kotel“ zbytečnými hereckými akcemi, různými rekvizitami či fantaskní scénografií jen proto, aby to bylo zajímavé. Někdy to může být dokonce kontraproduktivní, protože člověk pak nestíhá přemýšlet o tom, o čem ta hra je a nedostane se k němu žádné sdělení. Nerad bych tedy zahlcoval, ale zároveň nerad nudil. Najít balanc bude asi největší výzvou, bude to tvrdá práce.

Předpokládáš, že bude rozdíl ve způsobu či formě spolupráce mezi prací s herci na filmu vs. prací s herci na divadelní inscenaci?
Rozdíl to asi bude. Práce na filmu má tu nevýhodu, že z ekonomických důvodů se nikdy netočí chronologicky, ale na přeskáčku a po velmi malých kouscích. Může se pak stát, že člověk přijde do střižny, slepí to dohromady a zjistí, že to vůbec nefunguje. Na divadle je naopak ta výhoda, že se zkouší po delších blocích, dá se pracovat chronologicky, kontinuálně. Člověku inscenace roste před očima, může vidět, jak se pomalu skládá mozaika. A pokud vidí, že něco nedrží pohromadě, dá se to napravit. Myslím, že je běžné, že ještě po premiéře se dělají nějaké změny a vlastně se to usazuje. To u filmu možné samozřejmě není a člověk už si může jenom rvát vlasy. Samozřejmě, že se představení může x-krát pokazit, ale divadlo má kouzlo v neopakovatelnosti, je to nezaznamenatelný okamžik, který proběhne jenom jednou. Vždycky je tam taková ta tréma, to tajemství, jestli se to dneska povede, jestli to bude dobrý, a to je hodně vzrušující.
Většina herců, které jsem obsadil do Milence, mají zkušenosti s divadlem. Výjimkou je Robert Nebřenský, který hraje hlavní roli a má zkušenost spíš s filmem. To bude drobná výzva. Herecká technika je jiná, když se hraje v divadle pro velké publikum, než když na člověka míří kamera a snímá jenom detaily obličeje. Musí se najít jiné vyjadřovací prostředky, aby to nepůsobilo přehnaně. Předpokládám však, že zkoušení na divadle nebude hledáním techniky hraní, ale nalézáním smyslu, rozplétáním přediva vztahů mezi postavami. Krůček po krůčku se budeme dobírat podstatě a po každé zkoušce budeme mít radost, že se to trochu klube, že se to někam vyvíjí.