Kdo hraje?

Kurátor: Jaro Varga
Vernisáž: 10. 12. 2015, 19:30
Umělci: Olaf Breuning (CH), Zuzanna Janin (PL), Pawel Kruk (USA), Annika Larsson (SWE),  Jean-Ulrick Désert (Haiti), Shaun Leonardo (USA), Anetta Mona Chişa & Lucia Tkáčová (SK), Assa Kauppi (SWE)

Během natáčení filmu Maratónec (1976) objasňuje Dustin Hoffman ve známém rozhovoru s Laurencem Olivierem hranici mezi herectvím a životem, mezi realitou a simulací. Vysvětluje, že kvůli realistickému ztvárnění postavy Thomase Levyho nespal několik dní.  Tak se dokázal lépe vžít do role člověka na konci svých psychických a fyzických sil. Olivier se ho ptá: „Proč to radši nezkusíš zahrát?“  

Sportovní hry jsou často přirovnávané k divadlu a sportovci k hercům na jevišti. Sport, podobně jako divadlo, je zmenšeným představením různých sociálních vzorců. Odehrává se v rovině umělé simulace sociálních schémat, kde prostřednictvím přísně stanovených pravidel nemají vítězství a prohry za následek skutečné křivdy, jako je tomu v skutečném životě, ale fungují spíš v symbolické rovině.  

Roland Barthes dává do souvislosti antické divadlo a wrestling prostřednictvím emfáze (citového vzrušení), která je konstituující složkou obou událostí. Mluví o wrestlingu nikoli jako o sportu, ale jako o představení: „Přihlížet znázornění bolesti ve wrestlingu není o nic pokleslejší než sledovat utrpení Arnolfa či Andromachy“. Na vrcholu tohoto představení jsou emoce. Po neúspěšném výkonu předvádějí atleti před publikem emoce spojené se sebedestrukcí, agresí, bolestí. Například zápasník přehání a do krajnosti sytí zraky diváků nesnesitelným pohledem na porážku. Gesto poraženého zápasníka nejenže porážku nezakrývá, ale naopak zdůrazňuje a dodržuje ji jako hudební pauzu. V zápase se aktéři nestydí za bolest, dokáží plakat a svou bolest si vychutnávají.
  

Nakolik je reálné to, co sledujeme při sportovních zápasech? Dá se to vůbec "zahrát"?  Do jaké míry jsou emoce eliminované performativní meta-skutečností sportovní arény? Radost, bolest, agrese, zklamání a jiné emocionální projevy nezůstávají jen v rovině subjektivního prožívání sportovce, jejich prožívání je veřejně předváděné, a tudíž ovlivňuje prožívání celé arény a všech jejích složek – sportovců, publika, sportovních trenérů a manažerů, médií, televizních a rozhlasových diváků, umělců. Emoce se tak v jisté chvíli mohou stát účinným politickým nástrojem.  

Umělci prezentovaní na výstavě „Kdo hraje?“ se vžívají do rolí sportovců a sportovního světa. Nahlížejí skryté působení emocí, formální a performativní aspekt prožívání prohry anebo manipulativní zacházení s vypjatými situacemi s cílem vyvolat u diváků emfázi. Sportovní emoce vnímají tito umělci jako významný motiv s potenciálem vyústit do individuálního nebo kolektivního protestu.  

Zuzanna Janin ve své videoperformanci „Fight“ předvádí emocemi nabitý zápas s profesionálním boxerem Przemyslawem Saletou. Zápasu předcházel několikaměsíční přípravný boxerský tréning umělkyně. Janin používá boxování jako metaforu života, který je konstantním soubojem a hrou emocí v mezilidských vztazích.  

Pawel Kruk v díle „Manipulátor“ přebírá identitu Michaela Jordana, imituje jeho gesta, mimiku a sportovní pohyby, aby prostřednictvím identifikace s postavou slavného sportovce dále rozvíjel mýtus legendy. Kruka zajímají zažité vzorce konstruování a fungování světa sportovních idolů.  

Olaf Breuning v díle „Double“ představuje dva tenisové hráče ve dvou kopiích, s maskami vyrobenými ze zvětšených tenisových míčků. Pomocí ironické zkratky odhaluje Breuning vztah mezi mediální a privátní, skrytou tváří sportovců a sportovkyň. 

Assa Kauppi dílem „The Race is Over“ vytváří subtilní sondu do emocionálního prožívání dětských plavkyň a plavců těsně před začátkem plavecké soutěže. Kauppi se zabývá principy soutěže, vítězství nebo prohry. Dětské sportovkyně a sportovci reprezentují křehkost, upřímnost a neschopnost emocionální manipulace. 

Annika Larsson ve svém videu „Hokej“ představuje obskurní zápas mezi dvěma anonymními hokejovými mužstvy bez přítomnosti diváků. Zájem umělkyně se soustředí na rituální podstatu hry, doprovázenou různými vizuálními reprezentacemi, logy, značkami a symboly. Annika Larsson analyzuje a nenápadně manipuluje detaily sportovního zápasu.

Jean-Ulrick Désert v díle „Passion“ prezentuje sérii fotografických portrétů fotbalových fanoušků, oblečených do tradičních fanouškovských kostýmů. Na rozdíl od originálních kostýmů vyrobil autor jejich bezbarvé kopie, zbavené rozličných barevných dekorů, reprezentujících zejména národní barvy sportovních týmů. Désert odhaluje stereotypy sportovní kultury a mainstreamovou identifikaci fanoušků s vlasteneckým patosem sportovního představení.  

Těžištěm díla Shauna Leonarda je teze, že sport lze, podobně jako divadlo, předvádět podle předem naučeného scénáře. Autor se zabývá různými principy prožívání prohry, které jsou kódované a opakovaně prožívané v chování sportovců i diváků. „Orchestra of Failure“ reflektuje problematiku společenského tlaku při dosahování individuálních vítězství.  

Obrovská nafukovací pěst Anetty Mony Chişy & Lucie Tkáčovej, dílo s názvem „Either Way, We Lose“, připomíná masový zábavní artikl a symbolizuje neúspěšné revoluce, jejichž rezidua pronikla do zábavního průmyslu. Pěst je jakousi juxtapozicí k sportovnímu zápasu, kde zábavná stránka převážila nad kolektivním či individuálním protestem jeho aktérů.  

Na této výstavě spolupracuje Galerie MeetFactory s Českým olympijským výborem za podpory CzechTourism.

Press photo zde.