O. JAJCAJ, M. DLAB, J. KOVÁŘ: KRADU ZUBY

Ondrej Jajcaj krade zuby.

 http://www.rakva.estranky.cz/

 Žije střídavě mezi současníky a mezi pozůstalými, dobrovolně vchází do světa mrtvých, špiní si ruce hlínou, aby nás zbavil našich sebezakletí v dogmatických interpretacích a bludech. Ondrej Jajcaj je od dětství fascinován fenoménem smrti. V pubertálním věku poprvé vstoupil do umrlčího světa a stal se vykradačem hrobů, později amatérským vědcem a dnes samozvaným filozofem a mesiášem. Zkoumá lidské chrupy a staré protetiky, na jejich základě usvědčuje lidstvo z tmářství. Jeho myšlenky o smrti ho zavedly na cestu sebeobětování - uchýlil se do světa ilegality, aby nás přivedl ke komplexnímu pochopení smrti co nejblíže. Incenace Kradu zuby vychází ze skutečného předobrazu žijícího člověka Ondreje Jajcaje (s jeho osobním souhlasem). Vycházíme z jeho autobiografických materiálů (knihy vydané vlastním nákladem) a autentických fotografií. Naším cílem je skrze experimentální divadelní tvar vypovědět životní příběh kontroverzního muže pohybujícího se za hranicemi zákona a pozemského života. 

► Potřebujeme oběť Ondreje Jajcaje? Potřebujeme otevírat hroby, abychom se dostali k pochopení fenoménu smrti blíže? Je Ondrej Jajcaj zrůda? Nekroúchyl? Patří do vězení? Do blázince? Je třeba ho podpořit?

► Je pojem pravda určen postojem majority? Má člověk povinnost bránit svou pravdu pokud se rozchází s pravdou majority? I za cenu jejího vnucení? Filozofický terorismus?

►Ondrej Jajcaj se považuje za morálního člověka. Smí hroby vykradením zachránit, pokud, podle jeho slov, 95% hrobů již vykradených je? Smí je vykrádat dříve než nemorální zloděj? Dá se považovat za zloděje, pokud jeho cílem není obohacení se?

►Co bychom udělali s „jeho“ sbírkou? Repochovali ji? Umístili do muzea, podle jeho přání?

►Dá se považovat za omluvu fakt, že systematicky vykrádá pouze ty hrobky, které jsou opuštěné a nikdo o ně nepečuje? Vnímáme lidské pozůstatky jako „naše“? Dotklo by se nás, kdyby vykradl hroby našich vlastních prarodičů? Jaký je rozdíl mezi jeho konáním a archeologií? Je archeologie etická?

►Jakým způsobem přemýšlíme o smrti my? Ignorujeme ji? Oddalujeme svou smrt? Vytěsňujeme ji ze svých životů? Do speciálních budov, mimo které neexistuje?

►Co bychom Ondrejovi Jajcajovi odpověděli, kdybychom měli možnost se s ním konfrontovat?

 Inscenace nabízí možnost zkoumat princip autobiografičnosti. Vnímání uplynulých událostí skrze příběh, který si sami konstruujeme jako kontinuální plynutí. Autobiografické vyprávění jako prostředek vyrovnání se s kontingencí, smrtí, odloučením, ztrátou. Každý, nebo alespoň většna z nás bilancuje nad svým životem, vyrovnává se svou minulostí tak, že ji zasazuje do příběhu, kterým se snaží fokusovat koncepty dalšího smysluplného směřování svého života, což mu v přítomnosti umožňuje zasadit do světa sebe sama jako celistvou jednotu vlastního „já“. Tento proces je motivem sepisování ne jedné autobiografie. Autobiografický počin našeho „hrdiny“ vnímáme jako bohatý i ze sociálního hlediska. Na jedné straně exemplárně zrcadlí onen obecný lidský princip a motiv snahy indentifikovat se sám se sebou (a zřejmě vyrovnat se svým svědomím), najít smysluplnou interpretaci svých kontroverzních činů, najit jednotu svého roztříštěného „já“ v čase („já dítě“, „já zloděj“, „já vědec,“ „já filosof“, „já mesiáš“) a na straně druhé, tuto sepsanou a vydanou autobiografii používá záměrně k sociálně komunikační manipulaci diváka, ve snaze donutit ho k přehodnocení svých morálních postojů ve prospěch svůj, a potažmo ho tak přimět k identifikaci se svojí osobní „ideologií.“ Vyprávění tak získává dvojí aspekt. Jednak narativní konstrukce identity srkrze vyprávění (jako jednotící proces „já“), jednak jako prostředek sociálně komunikační manipulace.

vstupné: 150,- / 100,-